Stručný přehled vývoje
Evropské unie


Mapa států EU OBSAH:
* Počátky integrace
* 50. léta - Evropské společenství uhlí a oceli
* 1957 - Evropské hospodářské společenství a Euratom
* 1968 - Dobudování celní unie
* 1973 - První rozšíření
* 80. léta - Jižní rozšíření a dobudování Jednotného vnitřního trhu
* 1989 - Období změn
* 1991 - Evropská unie: od Maastrichtu k Amsterdamu
* Konec 90. let - Nové výzvy: Agenda 2000
* 1999 - Dovršení hospodářské a měnové unie



Počátky integrace

Úvahy o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již dlouhý čas, přičemž významným Rozšiřování společenství impulsem pro vzedmutí těchto názorů byla zejména tragédie I. světové války, která postihla především evropský kontinent způsobem do té doby nemyslitelným. Víra v nutnost zabránit opakování katastrofy takového rozsahu se stala živnou půdou pro unifikační myšlenkové proudy, v nichž se začaly objevovat hlasy volající po integraci všech evropských států (často na federálním základě - tedy vytvoření Spojených států evropských po vzoru USA). Jejich vyjádřením se stala kniha "Paneurope" Richarda Coudenhove-Kalergiho vydaná r. 1923 a na ni navazující Panevropské hnutí, které ovlivnilo mnoho význačných osobností meziválečné i poválečné éry.

Snahám o politické sjednocení Evropy však nebyla nakloněna situace ani tehdy, ani po II. světové válce, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu britského politika Winstona Churchilla dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu. v souvislosti s realizací tzv. Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy a následným vznikem Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci, jejímž cílem bylo koordinovat právě pomoc poskytovanou podle Marshallova plánu, se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, ke které mnoho vlád přistupovalo se zjevnou neochotou, by se schůdnější mohla stát cesta jednotlivých kroků, zejména v  hospodářské oblasti.

50. léta - Evropské společenství uhlí a oceli

Oficiálním vyjádřením tohoto pojetí se stalo prohlášení francouzské vlády ze dne Rok 1951 9. května 1950, jež se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí jako Schumanova deklarace. Obsahem byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Prvními zeměmi zúčastněnými v tomto projektu měly být FrancieNěmecko jako dva státy, jejichž často nedobré vztahy byly po celá staletí nebezpečím pro stabilitu celého kontinentu. Tato výzva se setkala s kladnou odezvou a 18. dubna 1951 byla šesti evropskými státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, NizozemíSpolková republika Německo ) podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jež vstoupila v platnost 27. července následujícího roku.

Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to skrze společný trh, na němž by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států. Další významnou rolí, pochopitelnou vzhledem k poválečným souvislostem, byla kontrola průmyslových odvětví (zejména německých), která byla v té době nejvýznamnějším sektorem pro válečné hospodářství.

K prohloubení spolupráce mezi šesti státy Společenství a nepřímo i k další mezinárodní kontrole v té době se remilitarizující SRN měla sloužit Smlouva o Evropském obranném společenství, podepsaná v  Paříži 27. 5. 1952, kterou ovšem v roce 1954 odmítl ratifikovat francouzský parlament. Její úlohu proto částečně převzala Západoevropská unie, ve stejném roce přetransformovaná z dříve založené Západní unie spolu se současným přijetím Itálie a SRN.

1957 - Evropské hospodářské společenství a Euratom

Po tomto neúspěchu se rozšířily obavy o další osud integrace. Jako reakci předložily země Beneluxu dne 20. května 1955 ostatním členům ESUO memorandum s návrhy na další rozvoj integrace zaměřený do hospodářské oblasti. Messinská jednání šesti ministrů zahraničí členských států ESUO na počátku června 1955 doporučila na základě tohoto návrhu vytvořit výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání výboru byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena na benátském setkání 29. 5. 1956. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Obě smlouvy byly šesti státy zúčastněnými na ESUO podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958.

Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k  rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států. ESAE, jak již z jeho názvu vyplývá, je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie.

Vzhledem ke shodné členské základně všech tří společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství.

Již krátce poté, v šedesátých letech, se začaly objevovat dvě základní tendence dalšího vývoje Evropských společenství, ovšem neuskutečnilo se ani rozšíření teritoriální (především s ohledem na negativní postoj, který zaujal francouzský prezident de Gaulle vůči přijetí Spojeného království), ani rozšíření spolupráce nad původní programový rámec zakládajících smluv. Určitým posunem vzhledem k zahraničním vztahům (a jako předznamenání pozdějších procesů) bylo jen sjednání dohody o přidružení s Řeckem r. 1961 s dobou trvání 20 let a poté s  koloniemi a závislými územími členských států dne 20. 7. 1963 v kamerunském Yaoundé.

Významnou změnou směrem k integraci však prošly orgány všech tří Společenství. Ačkoli měla již od roku 1958 společné Parlamentní shromáždění a  Soudní dvůr, ostatní orgány (Rada ministrů, Komise (u ESUO Vysoký úřad) byly pro každé společenství samostatné. Dne 8. 4. 1965 byla podepsána tzv. Slučovací smlouva vytvářející jednotné orgány pro všechna Evropská společenství, která vstoupila v platnost 1. 7. 1967. Přelom let 1965-6 byl také poznamenán konfliktem ohledně rozhodování v závažných otázkách, který byl urovnán tzv. Lucemburským kompromisem. Ten v případech "velmi důležitých zájmů jedné nebo více členských zemí" stanovil vyloučení rozhodování většinového ve prospěch jednomyslnosti.

1968 - Dobudování celní unie

Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník.

V roce 1970 došlo k dalšímu posunu. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy výdaje Společenství byly hrazeny prostřednictvím příspěvků členských států, získala Společenství samostatné příjmy, plynoucí do jejich rozpočtu automaticky z každého členského státu - tedy již příjmy trvalé, nezávislé na vůli států je poskytovat - jejichž zdroji byly především celní dávky a část daně z přidané hodnoty.

v červnu byly zahájeny rozhovory o přistoupení s dalšími čtyřmi státy (Dánskem, Irskem, NorskemSpojeným královstvím), jež byly uzavřeny 22. 1. 1972 podpisem Smlouvy o přístupu. v říjnu téhož roku byla přijata tzv. Davignonova zpráva, která se stala základem pro spolupráci a koordinaci zahraniční politiky členských států ve všech důležitých otázkách.

1973 - První rozšíření

Prvního rozšíření se Evropská společenství dočkala 1. ledna 1973. Novými členy se Rok 1973 staly Dánsko, IrskoSpojené království (norské přistoupení se neuskutečnilo z důvodu zamítavého referenda). v průběhu tohoto procesu byly přijaty dvě základními zásady, provázející od té doby každé rozšíření:

Na pařížském summitu v prosinci 1974 byla přijata deklarace zřizující Evropskou radu, jež se měla scházet třikrát ročně jako platforma pro rozhodování základních politických otázek a řešení nejvážnějších problémů v rámci ES. Zároveň byl odsouhlasen záměr obsazovat Evropský parlament (EP) v přímých a všeobecných volbách. Parlament se tak měl stát významným prostředkem demokratizace složení orgánů Společenství. První volby do Evropského parlamentu na základě všeobecného a přímého volebního práva se konaly v červnu 1979.

V roce 1975 byla podepsána smlouva zřizující společný Účetní dvůr Evropských společenství a rozšiřující pravomoci EP v rozpočtových otázkách. Vstoupila v platnost o dva roky později.

V druhé polovině sedmdesátých let se Evropská společenství zaměřila především na harmonizaci jednotlivých ekonomických odvětví v souvislosti se svým rozšířením, stabilizaci hospodářství po ropných šocích a vyjednávání v mezinárodně-ekonomických vztazích. Významnou skutečností, reagující na rozpad světového finančního systému, se stalo vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na Mechanismu směnných kursů (ERM) a společné Evropské měnové jednotce (ECU) na konci roku 1978 v rámci bruselského jednání Evropské rady a jeho následné spuštění k 13. březnu následujícího roku.

80. léta - Jižní rozšíření a dobudování Jednotného vnitřního trhu

Rok 1981 Na počátku roku 1981 se desátým členem Evropských společenství stalo Řecko, nejjižnější a nejchudší členská země Společenství.

Změny, které proběhly v sedmdesátých letech, Rok 1986 znamenaly ve svých důsledcích nebezpečí stagnace integračního procesu - ropné šoky a další vývoj ve světové ekonomice spolu s větším rozpětím úrovně rozvoje a ekonomické struktury členských států (spolu se zvýšením počtu jejich zástupců v orgánech Společenství) kladly stále větší nároky na společnou ekonomickou spolupráci a na rozhodovací proces. Tyto obtíže se však nakonec staly podnětem pro prohloubení integračních snah v polovině let osmdesátých. Téměř současně se vstupem ŠpanělskaPortugalska v roce 1986 byly, především za účelem dokončení jednotného vnitřního trhu, přijaty další dva významné dokumenty:

K odstranění těchto základních problémů byl zároveň vypracován podrobný program (tzv. Program 1992) s návrhy téměř 300 legislativních opatření.

Tyto kroky k rozšíření spolupráce o nová témata již směřovaly k postupné komplexní přeměně dosavadních společenství v Evropskou unii.

1989 - Období změn

Přelom osmdesátých a devadesátých let byl významně poznamenán společenskými a politickými změnami v zemích střední a východní Evropy jakož i vztahy Společenství k nim: v červenci 1989 se začalo jednat o spolupráci při restrukturalizaci hospodářství Polska a Maďarska; 19. září téhož roku byla podepsána smlouva o obchodní a ekonomické spolupráci s Polskem; 18. prosince následovala obdobná smlouva se SSSR; 29. května 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která měla poskytovat finanční podporu zemím střední a východní Evropy. Nové politické reprezentace zemí bývalého socialistického tábora považovaly vstup do ES za jeden ze základních cílů společenské proměny a první asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy - Polskem, MaďarskemČSFR, byly podepsány 16. prosince 1991.

Významnou událostí v dějinách ES i celé Evropy Rok 1990 bylo sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou na podzim 1990. Společenství se rázem, bez jakékoli přípravy, fakticky rozšířila o jeden stát a byla konfrontována s velmi naléhavými úkoly spojenými s transformací hospodářství založeného na státním plánování, restrukturalizací podnikové sféry, zvýšením produktivity práce apod.. Německo se rázem stalo jednou z vedoucích evropských mocností. Zároveň však bylo nuceno směrovat značné finanční částky do podpory svých východních oblastí. To se samozřejmě odrazilo i v menší ochotě německé vlády, jako představitele největšího zdroje příspěvků do rozpočtu EU, podporovat vše, co by znamenalo významnější výdaje Společenství, opatrnějším přístupu k finančním záležitostem a snahou o škrty a restrikce v hospodaření ES všude tam, kde je to možné.


1991 - Evropská unie: od Maastrichtu k Amsterdamu

Vývoj konce osmdesátých let evropskou integraci výrazně posílil. V prosinci 1990 byla v Římě zahájeny dvě mezivládní konference, jejichž cílem bylo podruhé podstatně revidovat dosavadní zakládací smlouvy. Hlavním úkolem první konference bylo vytvoření smluvního rámce pro vytvoření hospodářské a měnové unie členských zemí Společenství, která se stala jedním z nejvýznamnějších integračních projektů vůbec. Druhá konference se, pod vlivem politických změn konce osmdesátých let i nových výzev a rizik konce tisíciletí, věnovala vytvoření rámce pro užší politickou spolupráci v oblasti zahraniční politiky, justice a vnitřní bezpečnosti. Roční jednání vyvrcholilo v Maastrichtu ve dnech 9. a 10. prosince 1991, kde hlavy států a vlád členských zemí přijaly návrh smlouvy o Evropské unii, který byl následně slavnostně podepsán 7. února 1992 rovněž v Maastrichtu.

Ratifikace této smlouvy jednotlivými zeměmi se zkomplikovala již v úvodu, kdy byla odmítnuta v dánském referendu z června téhož roku. Problém, který tím vznikl, se mohl stát velmi vážnou překážkou dalšího postupu integračních snah. Podařilo se jej vyřešit na zasedání Evropské rady, které hostil skotský Edinburgh. Zde byl 12. prosince vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska v některých aspektech. V ostatních státech, jakož i při druhém referendu v Dánsku v květnu 1993, proběhly ratifikace úspěšně, takže po dokončení všech ratifikací vstoupila Smlouva o Evropské unii v platnost dne 1. listopadu 1993.

V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) - zóny volného obchodu se zeměmi ESVO, a smlouva byla následně podepsána 2. května 1992 v portugalském Portu. Vytvoření EHP předcházelo formálnímu okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl stanoven na konec prosince 1992. Od 1. ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny čtyři základní ekonomické svobody:

  1. volný pohyb zboží mezi členskými státy bez jakýchkoli překážek;
  2. volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, pracovat a žít v kterékoli zemi ES;
  3. volný pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi bez jakýchkoli omezení a překážek;
  4. volný prostor pro poskytování služeb po celém území ES.

Jediným problémem, který byl plně odstraněn až koncem roku 1996, byly rozdíly v dani z přidané hodnoty a z toho vyplývající kontroly zboží na hranici. Nyní je zboží zdaňováno v zemi původu zboží a hraniční formality tudíž odpadly jako zbytečné.

Po dokončení jednotného vnitřního trhu se EU plně soustředila na realizaci projektu hospodářské a měnové unie, který si stanovila ve smlouvě o Evropské unii (Maastrichtské smlouvě). První fáze přechodu k Hospodářské a měnové unii (HMU) byla zahájena zpětně již 1. července 1990 odstraněním všech překážek pohybu kapitálu mezi členskými státy. Počátkem roku 1994 započala druhá fáze vzniku EMU - byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož úkoly byly především posílení spolupráce ústředních bank členských států, koordinace měnových politik a příprava vzniku Evropského systému ústředních bank. Na madridském zasedání Evropské rady v prosinci 1995 bylo rozhodnuto o zavedení jednotné měny s názvem "euro"1. lednu  1999.

Rok 1995 Dosud poslední rozšíření se uskutečnilo k 1. lednu 1995, kdy se členy EU staly Finsko, RakouskoŠvédsko. Referendum o přístupu Norska z listopadu 1994 skončilo opět s negativním výsledkem a Norské království se členem EU nestalo.

V polovině devadesátých let již bylo zřejmé, že Evropská unie jde v integraci správným směrem, a proto byly na doporučení odborníků zahájeny práce na přípravě změn, jež by měly přinést: pružnější přizpůsobování se změněným mezinárodním a ekonomickým podmínkám; zvýšení efektivnosti jednotlivých institucí EU; přiblížení Společenství jeho občanům; systém umožňující jak rozšiřování Unie východním a jižním směrem, tak i prohlubování integrace za účasti jen některých států bez ohrožení soudržnosti zemí Společenství. Tyto otázky se staly předmětem jednání konference, zahájené v roce 1996 v Turíně a ukončené o rok později návrhem tzv. Amsterdamské smlouvy, jež revidovala Smlouvu o EU i zakládací Římské smlouvy. Amsterdamská smlouva, která vstoupila v platnost 1. 5. 1999, přinesla následující změny:

Konec 90. let - Nové výzvy: Agenda 2000

Krátce po podpisu smlouvy byl Komisí uveřejněn soubor dokumentů s názvem "Agenda 2000". Agenda 2000 představuje pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku příštího století. Zabývá se mj. otázkou, jaký dopad bude mít předpokládané rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie.

Od poloviny devadesátých let podalo 10 zemí střední a východní Evropy (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko) a Kypr oficiální žádost o členství v EU (s Maltou, která podala žádost dříve, byla jednání obnovena). Česká republika tak učinila 23. ledna 1996, kdy předseda vlády ČR předal českou žádost spolu s vysvětlujícím memorandem do rukou italského předsednictví. Evropská komise vypracovala na všechny žadatelské země tzv. posudky, které se staly součástí Agendy 2000. Při jejich vypracování se Komise opírala především o kritéria přijatá na zasedání Evropské rady v Kodani v červnu 1993 (tzv.kodaňská kritéria) a o předvstupní strategii, definovanou na essenském summitu Evropské rady v prosinci 1994. Agenda 2000 i doporučení Evropské komise se staly jedním z podkladů pro zasedání Evropské rady v prosinci 1997 v Lucemburku, která rozhodla o zahájení jednání o členství s ČR, Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a Kyprem. Pro každou z kandidátských zemí přijala Komise dne 4. února 1998 dokument nazvaný Přístupové partnerství, který obsahuje hlavní oblasti, na něž by jednotlivé kandidátské země měly zaměřit pozornost při přípravě na členství v EU, a stanoví priority, které by měly být dodržovány při přejímání acquis Unie i čerpání finančních zdrojů, které jsou za tímto účelem k dispozici. Rozhovory o přistoupení kandidátských zemí byly zahájeny 30. března 1998, nejprve technickou částí, tzv. screeningem a později, od října 1998, vlastním jednáním o jednotlivých problematikách. V listopadu 1998 vydala Evropská komise tzv. Pravidelné zprávy o pokroku jednotlivých kandidátských zemí v přípravě na členství za období 14 měsíců od července 1997 do září 1998.

1999 - Dovršení hospodářské a měnové unie

Dne 1. ledna 1999 byla na světové trhy uvedena jednotná měna "euro", která je hlavní součástí hospodářské a měnové unie jedenácti členských států Evropské unie (SRN, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Finsko, Rakousko). Měny těchto států byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31. 12. 1998. Vznikla nová měna, která je schopna převzít úlohu jednoho z rozhodujících světových platidel.
První bankovky a mince se dostaly do oběhu na počátku roku 2002 a od července téhož roku úplně nahradí bankovky a mince národních měn členských zemí unie.

Zdroje:
Server Europa
Had, Urban: Evropská společenství, První pilíř Evropské unie
Server EUROskop

Upozornění k platnosti údajů:
Veškeré zde uvedené informace byly zpracovány na konci roku 2000 a zabývají se především vývojem EU, připomenutím historie - pouze do konce druhého tisíciletí.
Údaje nejsou aktualizovány!


Práva
občanů EU
Historie
EU
Stručná
historie EU
Kdo je kdo
v EU
Pilíře
EU
Politiky
EU
Instituce
EU
Členské
státy EU
Peníze v EU Slovníček
pojmů

Zpět na předchozí stránku (o úroveň výš)
Začátek stránky