Slovníček základních pojmů


A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z


A

Vžitý termín označující souhrn zákonů a ustanovení, které byly přijaty během jednotlivých etap integrace a vytváření společného trhu. Používá se především ve vztahu k zemím, které jsou přijímány za nové členy EU. Rozumí se jím, že nová země přijme a vezme za své stávající i budoucí práva a povinnosti spjaté se systémem a institucionálním rámcem EU včetně práv a povinností plynoucích z multilaterálních i bilaterálních dokumentů, jež EU a její členské země podepsaly.

je komplexním materiálem, který se zabývá předpokládaným vývojem Evropské unie (EU) na počátku příštího tisíciletí a zároveň kroky, jež je třeba učinit pro naplnění tohoto vývoje. Materiál byl zpracován Evropskou komisí (EK) a předložen představitelům EU v červenci 1997. Z jeho obsahu vyplývá, že EU si uvědomuje velký význam svého budoucího východního rozšíření, zároveň si je ovšem vědoma, že před samotným rozšířením je bezpodmínečně nutné provést určité reformy dosavadního vlastního fungování EU. Tomuto také odpovídá samotná struktura Agendy 2000, kde mezi hlavní nosné části patří

  1. reforma strukturálních fondů a strukturální politiky (snížení počtu naplňovaných cílů, snaha o efektivnější využití finančních prostředků),
  2. pokračování reformy společné zemědělské politiky (s cílem dále snížit podíl výdajů na tuto politiku na celkových výdajích společného rozpočtu EU),
  3. rozšíření EU a jeho dopad na politiky EU (uchazečské státy musí především plně naplnit kritéria související s jejich vstupem do EU, aby nedošlo k rozmělnění dosavadních aktivit EU, ale naopak k jejich posilnění),
  4. otázka budoucího financování EU (EK nepředpokládá, že by bylo nutné měnit současná rozpočtová pravidla, Agenda 2000 zároveň již konkrétně uvádí výši finančních prostředků vyčleněných na podporu nových členských států). Co se týče institucionální reformy EU, Agenda 2000 poukazuje na nutnost svolat na toto téma co možná nejdříve po roce 2000 mezivládní konferenci, ale hlouběji se tímto tématem nezaobírá. Společně s Agendou 2000 byly představitelům EU předloženy i první posudky EK na jednotlivé státy ucházející se o vstup do EU. Na základě posudků bylo rozhodnuto, že do 1. skupiny států jednajících o vstupu do EU budou zařazeny Maďarsko, Polsko, Estonsko, Česká republika a Slovinsko.

Dohoda uzavíraná mezi Evropskými společenstvími a třetím státem, skupinou států nebo mezinárodní organizací. Obsahuje vzájemná práva a povinnosti v oblasti ekonomické, průmyslové a obchodní spolupráce. Existují dva druhy asociačních dohod. Jedny jsou uzavírány s výhledem na vstup do daného subjektu (např. Asociační dohoda ČR - ES). Druhý typ asociačních dohod nepředpokládá vstup do EU a byl uzavřen např. s některými africkými státy.

Nahoru

B

celkem je 7 hodnot v různých barvách a velikostech -500, 200, 100, 50, 20, 10 a 5 euro. Jejich design je symbolický pro evropské architektonické dědictví. Nepředstavují opravdové stavby. Okna a vjezdy dominují přední straně každé bankovky jako symbol ducha otevřenosti a spolupráce v EU. Opačná strana bankovek zobrazuje mosty různých stáří, metaforu pro komunikaci mezi lidmi v Evropě a mezi Evropou a zbytkem světa. Konečné návrhy byly představeny v prosinci 1996 v Dublinu. Všechny bankovky budou obsahovat bezpečnostní znaky. Zobrazení bankovek zde.

V roce 1944 se rozhodly Belgie, Holandsko a Lucembursko integrovat v celní unii s názvem Benelux. 17. 3. 1948 vstoupila dohoda o vytvoření Beneluxu v platnost. Základním cílem vytvoření celní unie byla podpora rozvoje vzájemného obchodu a větší vzájemná integrace jednotlivých ekonomik členských států. Do doby než byla postupně vytvořena jednotlivá společenství a následně v rámci Evropských společenství v roce 1968 celní unie, měly země Beneluxu vlastní celní sazebník. Vytvořením celní unie v rámci Evropských společenství (ES) převzaly celní sazebník ES. Generální sekretariát celní unie sídlí v Bruselu. V rámci Beneluxu spolu udržují specifický svazek Belgie s Lucemburskem. Tyto dvě země spolu vytvářejí hospodářskou unii. Všechny tři členské státy patřily a patří k nejaktivnějším v oblasti evropské integrace, byly zakládajícími členy Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského hospodářského společenství a Euratomu. V roce 1998 byly rovněž Radou ministrů vybrány do skupiny zemí Evropské unie která k 1.1.1999 vytvoří společnou měnu Euro.

Komplexní soubor daňových, investičních a pracovně - organizačních opatření EU v boji proti nezaměstnanosti, k oživení hospodářského růstu a posílení konkurenceschopnosti ekonomiky zemí EU na mezinárodních trzích. Dvousetstránkový dokument vypracovali experti Evropské komise v čele s jejím stávajícím předsedou Jacquesem Delorsem a schválilo ji zasedání Evropské rady v prosinci 1993.

Dokument Evropské komise z roku 1985, analyzující stav vnitřního trhu mezi státy Společenství, označující nedostatky a navrhující jejich řešení.

Nahoru

C

představuje jeden ze stupňů integračního procesu. Nejbližším nižším integračním stupněm je OBLAST VOLNÉHO OBCHODU a nejbližším vyšším stupněm je SPOLEČNÝ TRH. V rámci vzájemného obchodu mezi členskými státy celní unie jsou zrušena cla a zároveň členské země celní unie uplatňují ve vztahu k nečlenským zemím společnou obchodní politiku především prostřednictvím společného celního tarifu. Mezi základní ekonomické výhody spojené s existencí celní unie lze zařadit následující:

  1. roste efektivnost jednotlivých výrob v důsledku zvýšené konkurence,
  2. roste efektivnost jednotlivých výrob v důsledku rostoucí specializace,
  3. v důsledku rozšíření trhu lze dosahovat úspory z rozsahu,
  4. zvýšená a kvalitnější produkce umožňuje zlepšit postavení státu na světových trzích.

Vytváření celní unie je obvykle procesem dlouhodobým, který například v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ trval 10 let. Specifickým případem celní unie z hlediska rychlosti jejího vytvoření je celní unie ČR - SR. Tato celní unie byla vytvořena jednorázově, neboť se jednalo nikoliv o integrační, ale dezintegrační proces, tj. Z vyššího integračního stupně na nižší. Příkladem fungující celní unie v Evropě je celní unie mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.

Comité des représentants permanents, Výbor stálých představitelů, kteří zkoumají, projednávají a připravují návrhy, o nichž poté rozhoduje Rada ministrů.

Nahoru

D

Na milánském summitu v roce 1985 bylo rozhodnuto slavit 9 květen jako Den Evropy na paměť toho, že právě 9. května 1950 vyhlásil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman svou deklaraci, proklamující návrh na zřízení Evropského společenství uhlí a oceli - základ budoucí evropské integrace.

Nástroj právního řádu ES. Stejně jako stanovisko není právně závazné a pouze doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Vypracovávají je především poradní subjekty EU.

Nahoru

E

Zkratka pro European Currency Unit (Evropská zúčtovací jednotka). Byla vytvořena v r. 1979 v rámci vzniku Evropského měnového systému. Byla to tzv. košová měna, v jejímž rámci měly jednotlivé měny členských států jistou hodnotu, danou ekonomickou situací příslušné země z hlediska národního důchodu a zbožové výměny v rámci EU. ECU se používalo při transakcích mezi centrálními bankami členských zemí EMS. Od 1. 1. 1999 bylo v kursu 1:1 nahrazeno společnou měnou nazvanou euro.

je proces v rámci něhož dochází k vytvoření nového integračního seskupení z původních zakladatelských subjektů. Podle míry pravomocí, přenesených z úrovně zakladatelských subjektů na úroveň nově vytvořeného integračního seskupení, rozlišujeme různé typy integračních seskupení - různé stupně ekonomické integrace. Ekonomická integrace odehrávající se na úrovni států postupně prochází následujícími integračními stupni:

  1. OBLAST VOLNÉHO OBCHODU - členské státy takovéto oblasti úplně odstraní překážky vzájemného obchodu mezi sebou, ale ponechají si vlastní přístup k obchodu s nečlenskými státy.
  2. CELNÍ UNIE - jedná se de facto o oblast volného obchodu, doplněnou o společnou obchodní politiku vůči nečlenským státům, realizovanou především prostřednictvím společného celního sazebníku.
  3. SPOLEČNÝ TRH - jedná se de facto o celní unii, která je doplněna uvolněním pohybu výrobních faktorů v rámci tohoto trhu. Pohyb výrobních faktorů však není zcela liberalizován a mezi členskými státy vytvářejícími Společný trh nadále zůstávají především fyzické (státní hranice) a technické (normy a předpisy) bariéry.
  4. VNITŘNÍ TRH - v rámci vnitřního trhu dochází k úplné liberalizaci volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob, jsou odstraněny fyzické, technické a také daňové bariéry bránící jejich pohybu.
  5. HOSPODÁŘSKÁ a MĚNOVÁ UNIE - koordinace hospodářské politiky, charakteristická pro vnitřní trh, je stále více nahrazována společnou hospodářskou politikou členských států. Stávající členské měny jsou nahrazeny jednou společnou měnou.
  6. POLITICKÁ UNIE - existující hospodářská a měnová unie je doplněna politickými institucemi, které přebírají plnou odpovědnost za fungování unie. Výsledná podoba takovéto unie může být buď federativního nebo konfederativního typu. Z hlediska dalších typů členění ekonomické integrace můžeme rozlišovat zda se jedná o ekonomickou integraci mezistátní nebo nadstátní či zda se jedná o ekonomickou integraci regionálního nebo globálního charakteru.

Výchozím dokumentem pro současnou energetickou politiku EU je Bílá kniha - Energetická politika pro Evropskou unii, vydaná Evropskou komisí v roce 1995. Tato Bílá kniha definuje tři základní cíle, na které by se energetická politika EU měla v následujících letech zaměřit:

  1. posilování konkurenčního prostředí v oblasti výroby elektrické energie,
  2. zvyšování bezpečnosti výroby elektrické energie,
  3. ochrana životního prostředí. Zároveň se energetická politika EU zaměřuje na další snižování závislosti EU na dovozu energie nebo energetických zdrojů především prostřednictvím efektivnějšího využívání svých vlastních zdrojů. Za tímto účelem EU finančně podporuje výzkumné projekty v této oblasti.

Jednotná měna evropské měnové unie (název byl přijat na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995) , která byla 11 členskými státy (Belgií, Finskem, Francií, Irskem, Itálií, Lucemburskem, Nizozemím, Portugalskem, Rakouskem, SRN a Španělskem) přijata k 1. lednu 1999. Měny těchto států byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31. 12. 1998. Po tři roky bude Euro existovat pouze v bezhotovostní podobě. První bankovky a mince v hotovostní podobě budou vydány k 1. lednu 2002 a po šest měsíců budou v oběhu spolu s národními měnami a zároveň za ně vyměňovány. Všechny bankovkymince národních měn přestanou v každodenním styku platit k 1. červenci 2002. Euro se dělí na 100 centů.

Aktuální kurzy jsou k dispozici zde.

Evropské společenství pro atomovou energii bylo založeno ŘÍMSKÝMI SMLOUVAMI, které byly podepsány 25. 3. 1957 a vstoupily v platnost 1. 1. 1958. Zakládajícími členy se staly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Holandsko a Lucembursko. Cílem Euroatomu je koordinovat výzkumné aktivity v oblasti jaderné energie, vytvářet SPOLEČNÝ TRH pro jaderné palivo a dohlížet na jaderný průmysl v členských zemích tak, aby byla zajištěna ochrana obyvatelstva. V roce 1967 došlo ke sloučení institucí Euroatomu s institucemi ostatních EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ.

Hudba z poslední věty Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena, byla za hymnu Evropy přijata Radou Evropy v roce 1972 a od roku 1986 je užívána také Evropskou unií.

Finanční ústav EU pro střednědobé a dlouhodobé financování. EIB poskytuje nebo garantuje dlouhodobé úvěry především v oblasti průmyslu, infrastruktur, telekomunikací, ochrany životního prostředí, energetiky. Zabývá se hlavně financováním projektů v méně rozvinutých regionech členských zemí EU. Poskytuje půjčky i na realizace projektů mimo EU. EIB je nezisková organizace. Půjčky a záruky na projekty jsou poskytovány jak firmám, tak veřejným orgánům, a to buď přímo, nebo prostřednictvím jiných finančních institucí. Své operace EIB financuje půjčkami od EU a na mezinárodních kapitálových trzích. Další informace naleznete zde.

Výkonný, iniciativní a správní orgán EU. Mezi hlavní úkoly a kompetence EK patří kontrolovat plnění smluv o zřízení EU a norem vydaných komunitárními orgány, navrhovat Radě ministrů EU opatření v zájmu realizace a rozvoje komunitární politiky, provádět komunitární politiku na základě rozhodnutí přijatých Radou ministrů EU nebo přímo ve smyslu zřizovacích smluv, zastupovat EU jak vůči členským státům, tak i třetím zemím nebo mezinárodním organizacím. EK přijímá různá normotvorná opatření prováděcí povahy. EK realizuje programy EU a spravuje finanční zdroje na tyto programy. Má ve světě více než sto zastoupení a kontaktních míst. EK je odpovědná Evropskému parlamentu který ji může odvolat. V užším slova smyslu se EK rozumí kolegium dvaceti komisařů, z nichž každý má určitý specifický obor působnosti, v čele s předsedou. Komisaře jmenují po vzájemné dohodě vlády členských zemí. Jmenování je obnovitelné. Francie, Itálie, Německo, Španělsko a Velká Británie jmenují po dvou komisařích, ostatní členské státy po jednom. Komisaři mají za povinnost jednat v zájmu Unie, nezávisle na vládě, která jej jmenovala. Z hlediska správního a organizačního se EK dělí na 26 generálních ředitelství (GŘ). Další informace naleznete zde.

Viz ECU

(EPS) se rozvíjela od roku 1970 na bázi pravidelných schůzek ministrů zahraničních věcí členských států Evropských společenství (ES). Jejím základním cílem bylo koordinovat zahraniční politiku členských států. První výrazný úspěch zaznamenala na jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která skončila v roce 1975 přijetím Helsinského závěrečného aktu. V 80. letech byla EPS formálně zakotvena i v rámci primární legislativy ES, konkrétně v JEDNOTNÉM EVROPSKÉM AKTU (JEA) - článek 30. JEA, který vstoupil v platnost v roce 1987, předpokládá, že se EPS bude dotýkat politických a ekonomických aspektů bezpečnosti. Zároveň JEA a později MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA (1993) výrazně posílily vliv EVROPSKÉHO PARLAMENTU v rámci fungování EPS. Program EPS každoročně obsahuje 4 schůzky ministrů zahraničních věcí, 12 schůzek politických ředitelů ministerstev zahraničí a několik desítek pracovních skupin, zaměřených na konkrétní otázky související s EPS. Pravidelně se scházejí i velvyslanci všech členských zemí ES. Praktickým výstupem EPS je přijímání společných deklarací, v nichž se odrážejí společná stanoviska členských států ES.

Byla ustavena v prosinci 1974 v Paříži. Vznikla jako orgán pro politickou spolupráci, v jehož rámci se alespoň dvakrát až třikrát ročně (nebo dle potřeby) scházejí společně hlavy států resp. předsedové vlád za účasti úřadujícího předsedy Evropské komise a ministrů zahraničí. Ustavení ER není obsaženo ve zřizovacích smlouvách. Postupně se z ER stalo vrcholné setkání, na němž se určuje základní nasměrování EU. Stanoviska ER jsou po stránce komunitárního práva "legalizována" následnými rozhodnutími Rady ministrů EU. Další informace naleznete zde.

Společný název pro Evropské společenství (dříve EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropské společenství pro atomovou energii. (ESAE)

Název pro integrační seskupení patnácti států západní Evropy. Byl zaveden v roce 1993 Smlouvou o Evropské unii. Název Evropská unie odpovídá reálnému stavu seskupení po dokončení ratifikačního procesu Smlouvy o Evropské unii. Právními subjekty však nadále zůstávají pouze Evropská společenství.

Byla zavedena v roce 1986 a popisuje se takto: na poli nebeské modři se nachází kruh složený z dvanácti zlatých hvězd, symbolizující jednotu národů Evropy. Počet hvězd je stálý, nereprezentuje počet států a proto se nemění - dvanáctka byla vybrána jako symbol úplnosti.

Centrální banka Společenství. Je zodpovědná za jednotnou měnovou politiku ve třetí fázi vzniku hospodářské a měnové unie. Jako součást Evropského systému ústředních bank dbá především o cenovou stabilitu v rámci Evropského měnového systému.

Další informace naleznete zde.

Bylo založeno tzv. Římskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1. 1. 1958. U zrodu stálo šest zakladatelských států - Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. EHS vzniklo s cílem uskutečnit tzv. horizontální integraci, tzn. hospodářskou unii s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Již v době svého vzniku si EHS vytklo za cíl vytvoření celní a měnové unie, režimu volného pohybu osob, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení těchto cílů a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr.

Vzniklo v roce 1960 jako seskupení zemí, které z různých důvodů nemohly akceptovat systém, ustavený v EHS, zejména s ohledem na nadstátní roli orgánů EHS, stupeň integrace či v souvislosti se snahami zachovat si preferenční vztahy s jinými mimoevropskými státy. Vedoucí zemí v ESVO bylo Spojené království, dále se účastnily Dánsko, Finsko (jako přidružená země), Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Mezi členskými státy vzniklo pásmo volného obchodu, které však bylo omezeno pouze na průmyslové výrobky. Nebyl zaveden společný celní tarif vůči třetím státům. Postupem doby některé země změnily názor na pojetí integrace a vstoupily do EHS (EU). V současnosti jsou členy Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. S výjimkou Švýcarska se členské země ESVO účastní Evropského hospodářského prostoru.

Současný název EHS, zavedený Smlouvou o EU.


Bylo založeno tzv. Římskou smlouvou, jež vstoupila v platnost 1. 1. 1958. Cílem byla integrace a vytváření společného trhu v oblasti mírového využití atomové energie. V rámci ESAE jsou rozvíjeny programy v oblasti výzkumu a vývoje mírového využití atomové energie., výstavby atomových elektráren, získávání energetických zdrojů, bezpečnosti a ochrany osob a životního prostředí.

Vzniklo v roce 1951 jako první ze tří dosud existujících evropských společenství na podporu rozvoje dvou klíčových průmyslových odvětví - ocelářství a těžby a zpracování uhlí. ESUO vytvořilo společný trh uhlí a oceli. Mezi členskými a přidruženými státy byla zrušena cla a vývozní kvóty, byl uvolněn pohyb určité pracovní síly, byly odstraněny diskriminace, státní subvence, sjednoceny ceny a dopravní tarify. Uhelný a hospodářský průmysl byl vyňat z pravomoci vlád a podřízen společenství. ESUO si kladlo za cíl zvýšení zaměstnanosti a životní úrovně členských států.

Jednání o vytvoření Evropského hospodářského prostoru byla zahájena na konci 80. let současně s procesem vytváření VNITŘNÍHO TRHU (VT) v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. Představitelé Evropských společenství (ES) na straně jedné a představitelé Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) na straně druhé si uvědomovali nutnost novým způsobem upravit vzájemné vztahy vzhledem k blížícímu se spuštění VT uvnitř ES. Základní myšlenkou pro vytvoření EHP tedy bylo vytvořit takový hospodářský prostor, v rámci něhož by se členské země ESVO začlenily do VT Evropských společenství. Jednání o vytvoření EHP byla úspěšně dokončena podepsáním smlouvy o EHP 2. 5. 1992 v Oportu. Původně měl být EHP spuštěn ke stejnému datu jako VT Evropských společenství (tj. k 1. 1. 1993). Avšak vzhledem k problémům s ratifikací dohody ve Švýcarsku, došlo k faktickému vytvoření EHP teprve k 1. 1. 1994.

V současné době se na dohodě o EHP podílí 15 členských států Evropské unie a z členských států ESVO se jedná o Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Začlenění zemí ESVO do VT Evropských společenství v praxi znamená, že tyto země musely do své národní legislativy převzít základní mechanismy související s VT ES. Zároveň ale získaly množství výjimek a přechodných období pro uplatňování nařízení souvisejících s VT v některých sektorech. Speciální dohody mezi ES a členskými státy ESVO byly uzavřeny pro oblast zemědělství, rybářství, dopravy. EHP nevystupuje navenek jako CELNÍ UNIE, protože nepoužívá společný celní tarif.

Byl ustanoven v rámci Smlouvy o EU. Jeho úkolem bylo posilovat spolupráci mezi národními ústředními bankami, koordinaci měnových politik členských států, sledovat fungování Evropského měnového systému, usnadňovat používání ECU a dohlížet na jeho vývoj. Fungoval jako předstupeň pro Evropskou ústřední banku, jež vznikla k 1. 6. 1998. Tím dokončil svůj úkol a vstoupil do likvidace.

Systém založený za účelem vytvoření spolehlivého mechanismu směnných kursů měn členských států k podpoře jejich vzájemných obchodních vztahů a prohloubení integračního procesu. Základem jsou mechanismus směnných kursů, Evropská měnová jednotka, úvěrový mechanismus pro pomoc slabším měnám a Evropský fond měnové spolupráce.

Shromáždění, které je (od roku 1979) voleno na 5 let přímo občany členských států a má limitované legislativní a soudní kompetence, jež jsou postupně rozšiřovány jednotlivými doplňky primárních smluv. Má právo kontroly a dohledu nad exekutivou ES a podílí se na legislativním a rozpočtovém procesu. Další informace naleznete zde.

Nahoru

Zdroj:
EUROskop

Upozornění k platnosti údajů:
Veškeré zde uvedené informace byly zpracovány na konci roku 2000 a zabývají se především vývojem EU, připomenutím historie - pouze do konce druhého tisíciletí.
Údaje nejsou aktualizovány!


Práva
občanů EU
Historie
EU
Stručná
historie EU
Kdo je kdo
v EU
Pilíře
EU
Politiky
EU
Instituce
EU
Členské
státy EU
Peníze v EU Slovníček
pojmů H - Z

Zpět na předchozí stránku (o úroveň výš)
Začátek stránky